MUDr. Petra Čížková: Paliativní péče není o umírání, je o dobrém životě
Význam a rozvoj paliativní péče v ČR je na vzestupu. Paliativní péče se dostává do nemocnic ve formě paliativních ambulancí a konziliárních paliativních týmů. Zavádí se výuka paliativní péče do kurikula lékařských fakult i zdravotnických škol. Probíhá osvěta. Paliativní péče se začíná integrovat do záchranného zdravotnického systému, do léčeben dlouhodobě nemocných, do domovů pro seniory.
V jičínské nemocnici zahájil paliativní a podpůrný tým oficiálně svou činnost v lednu 2025.
V druhém říjnovém týdnu letošního roku zorganizoval tento tým, za podpory vedení nemocnice, osvětovou akci pro zdravotníky s názvem Paliativní týden. Za účasti zástupců okolních hospiců, domovů pro seniory a dalších organizací představil zaměstnancům nemocnice svou práci a nabídl zajímavé vzdělávací workshopy. O paliativní péči jsme si při této příležitosti povídali s vedoucí lékařkou paliativního týmu jičínské nemocnice, MUDr. Petrou Čížkovou.
Paní doktorko, jaký je rozdíl mezi hospicovou péčí a péčí paliativního týmu v nemocnici?
Hospicová péče se v ČR rozvíjí od 90. let a pečuje o umírající pacienty. Může probíhat v lůžkových hospicích, nebo doma s podporou mobilních hospiců. Tato péče trvá průměrně týdny, někdy i krátké dny. Paliativní týmy v nemocnici poskytují paliativní péči hospitalizovaným pacientům se závažnou, život limitující nemocí. Poskytujeme tzv. časnou paliativní péči, která může podporovat léčbu život prodlužující již od okamžiku stanovení závažné diagnózy. Cílem naších konzilií je snaha o udržení/zlepšení kvality života nemocného a jejich blízkých. Díky zastoupení různých profesí v týmu je možné identifikovat a ovlivnit potřeby pacienta nejen fyzické, ale i psychické, sociální a spirituální. Poskytujeme paliativní péči také pacientům v terminálním stavu, jejich rodinám a následně i pozůstalým.
Jakou cestou se k vám pacienti dostávají?
Pracujeme formou konzilií. To znamená, že přicházíme na žádost ošetřujícího lékaře daného oddělení, kde je pacient zrovna hospitalizován. Podnět k vypsání žádanky a domluvení konzilia může dát kdokoliv z ošetřujícího týmu – sestřička, pečovatelka, nebo i sám pacient či rodina. Při příchodu na oddělení probíhá krátký rozhovor s ošetřujícím lékařem, sestřičkou, kteří o pacienta pečují a domlouváme se na cíli konzilia, ve které oblasti potřebují podporu. Může jít onastavení symptomatické léčby, komunikační podporu, psychologickou podporu, nebo řešení sociálních otázek.
Smrt a umírání je ve společnosti stále tabuizované téma. Co by podle vás měl o smrti vědět každý?
To je velmi těžká otázka. Všichni víme, že jednou umřeme, ale žijeme v nastavení jako bychom byli nesmrtelní a často máme pocit, že máme v životě na všechno ještě dost času. Díky své práci jsem si mohla „sáhnout“ na to, že smrt není tak strašidelná. Že častokrát jsou mnohem tíživější naše představy, které o ni máme. A co by měl o smrti vědět každý? To, co ve mě poslední dobou rezonuje a co vídám u umírajících je, že tak nějak snáz se odchází těm, kdo naplnili svůj život, jsou spokojeni a vděčni za to, co prožili, a hlavně vnímám důležitost vztahů, ty jsou hodně důležité v životě a tím i při umírání.
Často diskutovaným tématem je převážení umírajících lidí na intenzivní lůžka v nemocnicích nebo jejich resuscitace záchrannou službou. Lze tomu nějak předcházet?
Při dobře rozvinuté paliativní péči by k tomu nemuselo docházet. Většina lidí si nepřeje být v terminálním stavu převážena do nemocnice. Realita je ale přesně opačná, tyto situace jsou v nemocnici náš denní chleba. Často k nám do nemocnice přivážejí klienty domovů pro seniory, pacienty z LDN, kteří jsou na konci života. Často jsou to ležící pacienti, bez užitečného kontaktu. A my si samozřejmě klademe otázku, zda to pacientovi a jeho rodině dává smysl?
Co pacientovi můžeme a máme na akutních lůžkách poskytovat a zda opravdu stojí o prodlužování života ve svém stavu.
Řešení podle mě spočívá právě v tom, že se nebudeme bát o smrti a umírání mluvit. Že si k pacientům se závažným, život limitujícím onemocněním a k jejich blízkým sedneme a pokud o to stojí, společně vytvoříme plán péče do budoucna. Jsou to rozhovory náročné, ale nesmírně důležité a často pro všechny zúčastněné velmi obohacující.
Vytvořený plán může hodně pomoci při náhlém zhoršení stavu. Příbuzní jsou např. poučení, že v případě nepředvídatelné situace, která může nastat v rámci péče o jejich blízkého v domácím prostředí, můžou volat záchrannou službu. Volají s tím, že mají doma paliativního pacienta a prosí o pomoc za účelem zaléčení doma. Lékař i posádka už jsou pak na takto složitou situaci připraveni.
Jak si vy sama představujete ideální péči o člověka, který je už na konci svého života?
Každý člověk to má jinak, a také se náš pohled může proměňovat. Já bych si moc přála, aby co nejméně pacientů umíralo na akutních lůžkách, v rachotu a tempu nemocnice, ale na druhou stranu, abychom lidem, kteří umírají v nemocnici (a je jich pořád většina) zajistili důstojné a pokojné prostředí. Abychom my zdravotníci, kteří jsme samozřejmě nastavení hlavně lidi léčit a zachraňovat, dokázali nebrat umírání jako prohru, spíše s pokorou vnímali důležitost tohoto procesu pro samotného pacienta i jeho blízké. Takže ideální péče o umírajícího? Ideálně v takovém prostředí, které danému člověku vyhovuje, v obklopení lidmi, které miluje a zároveň s podporujícími profesionály v zádech.
Poskytujete péči i rodinným příslušníkům umírajících. V čem tato podpora spočívá?
To je jedna z krásných částí naší práce. Uvědomujeme si, že ti blízcí často stojí na okraji, nerozumí, co se děje, jsou sami v emocích. S naším týmem děláme tzv. rodinné rozhovory, kde si pozveme rodinu a povídáme si spolu. Máme paní psycholožku, která jim poskytuje psychologickou podporu, a sociální pracovnici, která jim poradí, kde seženou pomůcky nebo na koho se obrátit. Paliativní tým je složen z několika profesí, každý z nich přináší tu svou odbornost. A naše péče smrtí pacienta nekončí, pečujeme ještě o pozůstalé, což má na starosti naše psycholožka.
Proč jste se rozhodla věnovat se právě paliativní péči?
V rámci své práce na interním oddělení vnímám narůstající počet pacientů s vážným onemocněním a cítím, že samotné nastavení správné léčby je prostě pro tyto nemocné málo. Paliativní pacienti a jejich blízcí mají mnohem víc otázek, obav, bolestí než jen bolest nemocného orgánu. A být tu pro ně, se všemi mými kolegy v týmu, kde každý dokážeme opečovat jinou oblast, je něco, co mi dává obrovský smysl.
Vaše práce musí být psychicky náročná i pro vás. Čím se dobíjíte?
Je to něco, co mě naučila vlastně až paliativní péče – že pokud chceme naši práci dělat dobře, nesmíme zapomínat sami na sebe. Pořád se to učím a taky to teď připomínáme všem zdravotníkům, že sebepéče není přepych, ale nutnost pro pečující profese. Mám také skvělou rodinu, podporujícího manžela a veselé děti, se kterými se nenudíme. Ráda chodím na procházky, plavu, čtu.
Váš paliativní tým zorganizoval v nemocnici akci Paliativní týden, co je jejím účelem? A jedná se o jednorázovou akci, nebo se na ni chystáte v budoucnu navázat?
Tuto akci jsme připravili s cílem zvýšit povědomí o možnostech paliativní péče, o nově vzniklém paliativním týmu. Lehce nabourávat tabu a obavy kolem závažných nemocí, smrti a umírání. Pozvat ostatní kolegy a kolegyně z nemocnice ke spolupráci, nabídnout jim možnost posílit své kompetence v obecné paliativní péči a tím zvýšit šance, že se paliativní péče v naší nemocnici dostane ke všem, kdo ji potřebují. Jsme moc rádi za všechny, kteří dorazili a vytvořili příjemnou atmosféru, a také jsme rádi, že se jednohlasně v dotazníku shodli, že se jim akce líbila, dozvěděli se něco nového a byli by rádi, kdyby se akce opět opakovala.
S jakými reakcemi personálu se při těchto osvětových aktivitách setkáváte?
Reakce byly samozřejmě různé. Chápeme, že témata, které otevíráme nejsou jednoduchá a respektujeme, pokud o tom někdo nechce přemýšlet a mluvit. Bylo určitě i spousta pozitivních ohlasů, povzbuzení, sdílení. Zdravotníci a lidé, kteří mají osobní zkušenost s potřebou paliativní péče ve svém životě, či rodině vyjadřovali radost, že se táto péče stává více dostupnou. Já osobně jsem měla velkou radost z aktivního zapojování účastníků workshopů, byli všichni skvělí, vytvořili příjemnou atmosféru a z jejich zpětné vazby mě povzbudilo, že by tyto workshopy určitě doporučily všem svým kolegům.
